Otevřeli se vrata hangáru Athény a my měli před sebou svět, na které zatím žádný člověk nikdy nebyl. Vyjeli jsme našimi obrněnými transporty, které byli určeny pouze pro speciální výpravu jako je tato. Naše vesmírné vozítka připomínali obrněné tanky a velká terénní auta dohromady. Nasedli jsme z posádkou do dvou expedičních vozidel a vyrazili jsme na cestu. Cíl byl jednoduchý. Dostat se na základnu Solarisu a zjistit co se stalo.
Před námi se tyčila rozlehlá hornatá krajina a v dáli jsme mohli vidět překrásnou a bohatou zeleň džungle. Snímky jsem znala pouze teoreticky z map, které nám vygenerovali sondy posádky Solaris. Tato země byla jedná obrovská džungle. Zeleň za pohořím se nám zdála z našeho pohledu velmi daleko, ale jednalo se jen o pár kilometrů.
V autě to s námi cukalo, když jsme přejížděli po skalnatém povrchu. Viděla jsem jak se za námi zvedá mohutný prach od kol. Snažila jsem se zapamatovat tu cestu, vzdalovali jsme se od naší lodi a a já si říkala v duchu " Pane Bože, kde to jsme, je tohle vůbec možné ....." byla jsem nadšená, ale zároveň jsem měla z neznámého strach. Sice jsem měla hodně nastudováno, ale na planetě jsme byli poprvé.
Netrvalo dlouho a auto se s námi zastavilo a my museli z posádkou už po svém. Zapnuli jsme si všichni navigaci a já si uvědomila, že poprvé stojím na této nové planetě, která by nás měla zachránit od zkázy naší vlastní domovské Země. Stála jsem tak hrozně moc daleko od domova, ....
Z mého rozjímání mě vyrušil hlas kapitána Bannana.
„ Jsme tady děcka, čeká nás teď cesta na hlavní těžební stanici AX Solaris, prodereme se touto džunglí k cíli, chci abyste měli oči na šťopkách, a dávali pozor. Nechci tady nikoho nechat, nechci mít v zápise, ani jedno špatné hlášení, chci dovést všechnu posádku v pořádku na Athenu. Jak dlouho máme na to, abychom našli základnu Solarisu, Horwitzová?"
Vzala jsem si do své ruky sonar s údaji a podle kompasu bychom měli být u základny Solarisu tak za pětačtyřicet minut, ....
„Budeme tam asi za tři čtvrtě hodiny, ale musíme pohnout, počasí tady bývá velmi nevypočítatelné, a to hlavně v pozdních hodinách, se může teplota snížit až o 15 stupňů, může nás zastihnout bouře a to by opravdu nebylo dobré, opravdu né. Máme na to tak maximálně hodinu, a abychom se stihli vrátit ještě dnes na Athénu. Den tu trvá něco přes patnáct hodin, ..." snažila jsem se týmu vysvětlit své údaje a poznatky, ale myslím, že všechno zjistíme až při samotném hledání Solarisu.
„Ok, tak jste slyšeli, času moc nemáme, za chvilku bude na Balduru končit den a kameny z bouře by vás mohli zabít, takže jdeme" řekl rázně kapitán v pár slovech.
Přede mnou byla armáda chlapů a já byla včele na cestě do neznáma.
Příroda kolem nás připomínala obrovskou džungli deštného amazonského pralesa. Začali jsme se prodírat zeleným světem, když v tom jsem ucítila zvláštní divné chvění a viděla jsem periférně jak nad námi se začali zvedat, hýbat listy stromů a křovin. Moriss se oklepal a ohlédl
„ Slyšíte to, co to kurva je....?" všichni se otočili nad sebe.
Nad námi proletělo hejno Mant obrovských.
„ Co to je? To snad je rejnok? dodal správně kapitán Bannan
„Ano je to druh rejnoka, přesně Manta obrovská" dodala jsem přesný název tohoto stvoření, které z nějakého neznámého důvodu se prohánělo místo v oceánu nám nad hlavami.
Hejno bylo asi v šesti možná v osmi kusech rejnoků. Jak pluli oblohou, tak se až zatemnila obloha. Byli tak obrovský. Normální Manta měla rozpětí ploutví kolem 5 metrů, ale tyhle mohli mít možná 12.
„Jak je tohle možné, nemají být tyhle bestie ve vodě?" ozvalo se zezadu od mariňáka.
„Jo to by měli" ... řekla jsem si sama pro sebe a šli jsme rozrušeně dál džunglí a mě projelo hlavou, co tedy žije v místních vodách, když se rejnoci prohání oblaky.
Co mě zaráželo bylo, že tu bylo všechno neskutečně velké. Všímala jsme si detailů a na listu jsem zahlídla jsem co si připomínajícího housenku. Byla veliká a opravdu tlustá. Raději jsem to nechala být a prodírala jsem se cestou za mariňáky.
„Slyšíte mě , haló, ....! ozývalo se mi z portu v helmě, kterou jsme měli v obleku.
„Ano slyšíme tě Ali, ..." byla jsem ráda, že ho slyším
„Nino, slyšíme se, ..., podle mapy na kterou se přes dívám přes virtuální hologram vidím, že tam máte na 99,9 procent kyslík shodný z atmosférou planety Země. Zřejmě jste už dosáhli na místo, kde je zásobník atmosféry."
„Můžeme si tedy sundat helmy skafandru?" dotázal se Moriss Aliho
„Nic se sundávat nebude! Nikde nevidím atmosferické tyče"" upozornila jsem skupinu, ale marně, Moriss nedočkavě vypnul skafandrovou helmu a sklo helmy měl už sklopené.
„Morissi, né!!"
„Dýchám, dýchám Horwitzová, klid" nadechl se zhluboka a vypadalo to opravdu, že Ali měl pravdu.
„Ali neuvěříš, co jsme viděli, ..... " chtěla jsem mu vyprávět o obrovských rejnocích, ale slyšela jsem z dálky praskání a šustění listí.
„Pšššš něco slyším, kapitáne Bannane, ...!
„Já nic neslyším, jdeme dál Horwitzová nebudu se se svou jednotkou mariňáků zastavovat u každého šustnutí a lupnutí větve!. Nemáme tolik času a já tu v bouři plné kamenů z oblak nechci zůstat!" začal se ohrazovat Moriss a asi měl pravdu.
Přidala jsem raději do kroku za skupinou a šli jsme dál. Ta džungle kolem byla zvláštní rostliny, stromy, i půda. Bylo to krásné a zároveň neskutečně děsivé. Snažila jsem se zapamatovat všechny detaily, abych vše mohla zapsat do svého deníku, ....
„Co je to?" ukázal jeden z vojáků přede mnou.
Otočila jsem se na co ukazuje
Na palmových listech byl zvláštní sliz, průsvitná mazlavá hmota rosolivétého původu. Sehla jsem se blíž, aby kamera zabudovaná na mé helmě mohla utvořit záznam co nejlépe viditelný. Dívala jsem se na hmotu a měla jsme pocit, že se trochu hýbe. Mariňák se na mě podíval, bylo vidět, že to vidí také. Šťouchl do hmoty svojí rukavicí
„Néé, nechte to být, nevíme co to je!" varovala jsem ho. Celá posádka mariňáků mi přišla jak děti, neposlouchali a dělali si co chtěli. Není divu když jim velil muž jako byl Moriss.
Ten sliz připomínal jako zárodky života ryb možná žabí vajíčka. Otevřela jsem si svůj expediční kufřík a vzala jsem si trochu vzorku do zkumavky. Chtěla jsem se na to potom podívat a uvést nějaké záznamy. Opatrně jsem odebrala hmotu a abych nic neporušila, musela jsem si pospíšit. Nerada bych tu v džungli zůstala trčet.
Začínal se vzdouvat vítr a já měla neblahý pocit, že bychom měli přidat do kroku. Celou dobu jsem měla zvláštní pocit, že nás něco pozoruje.
„Viděl si tu kytku, vypadala jako tvoje matka" zavtipkoval jeden voják. Ohlédla jsem se kolem a viděla jsem prapodivnou květinu s obrovským květem připomínající rozzlobenou rybu se zuby.
Žádné komentáře:
Okomentovat